Moje čtecí rutina #sknihouspolecne

29. dubna 2017 v 15:29 | Aerith. |  Deník knihomola.
Ráda knížky čtu a také ráda čtu o knížkách.
Projekt, který vymyslela miloučká slečna Rodaw z Knihánkova mě zaujal a rozhodla jsem se do něj zapojit. Nese název Knihovníček a má za úkol stmelit českou booktuberskou a bookblogerskou scénu.
Ačkoliv se za bookblogerku nepovažuji, protože píšu o všem možném, projek mi připadá fajn, tak proč ho nepodpořit?

Teď už k mé čtecí rutině.
V podstatě žádnou striktní rutinu, kterou bych dodržovala každý den, nemám. Čtu pořád a všude a vzhledem k tomu, že jsem každý den někde jinde, tak se to také odráží na čtení. Mám ale pár zásadních pravidel, které vždy dodržuji.

1. Po zakoupení se pořádně zfetuj vůní
Moje nejoblíbenější pravidlo. Co voní líp než právě zakoupená, čerstvě vytištěná knížka, kterou ještě nikdo nečetl?

2. Sundej obal!
Knihy v pevné vazbě často mívají papírové přebaly. Já je sundavám jakmile jdu knihu číst, abych je neponičila, protože někdy jsou jen samotné obaly hotová umělecká díla.

3. Nandej obal!
Každou knihu si při čtení balím do látkového obalu, protože knihy věčně někam převážím v kabelce a chci je mít co nejdéle jako nové a neponičené.

4. Užij si ji.
Nejzásadnější pravidlo. Každou knihu je třeba si užít. Nechat se vtáhnout do příběhu. Nejednou se mi stalo, že jsem se nechala až moc pohltit a zapomněla jsem vystoupit z vlaku.
Ale věřím, že nejsem jediná, protože tohle mi připadá jako klasický problém knihomola.

Jak jste z mých pravidel asi pochopili, nejsem knižní barbar (jak tyto lidi pro sebe nazývám) a rozhodně do knih nečmárám, nedej bože, abych je polévala kávou. Nerada knihy půjčuji, a už vůbec ne neznámým lidem. Ještě snesu lepíky, protože ty knize v podstatě nijak neubližují a můžu je kdykoliv sundat.
Knihy jsou takové moje děti a já se na ně snažím být co nejopatrnější. Někdo by mohl namítnout, že má rád, když je na knížce vidět, že je čtená. Ale jak já říkám, čtená kniha neznamená zničená kniha. I desetkrát čtená kniha může být ve skvělém stavu. Záleží jen na tom, jak se k ní chováte.

Pokud byste chtěli napsat svůj článek k tomuto tématu tak rozhodně neváhejte a podívejte se na facebookovou stránku Knihánkova, kde najdete podrobné instrukce.
Myslím, že tento projekt stojí za podporu.


Aerith.
 

Velikonoční čokoládičky.

25. dubna 2017 v 19:30 | Aerith |  Výlev mozku.
Achjo. Už je víc než týden po Velikonocích, ale já z nich pořád mám depky.
Ne že by mě někdo přišel nedejbože vyšupat. Nebo by dokonce chtěl namalovaná vajíčka a upečené ty sladké fuj věci co se 'tradičně' pečou. To by se totiž nedočkal.

Letos mě ale dostaly ty čokoládičky....
Jenže kdo by odolal tomu obrovskému Kinder balíčku, kde máte úplně všechny dobroty od Kinder, na které si jen vzpomenete? No... odolal by každý normální člověk smozřejmě kromě mě.
Takže teď mám doma pět balíčků Kinder dobrot (teda teď už jenom dva) a hryže mě svědomí.

Budu tlustá. To jsem si mohla odpustit. Mám slabou vůli. Bla bla bla...

A víte co? Mně je to jedno. nebudu si odpírat něco, na co mám chuť. Ještě když to mám jenom jednou za rok.

Zase kecám. Jasně, že mě to štve. Ty čokoládičky mi budou v žaludku ležet ještě měsíc, protože si to namluví můj mozek. Jo a můj mozek mi taky říká, že jsem pěkně nechutná a tlustá, takže mě bude nutit to další půl rok napravovat. Při tom spadnu do další etapy anorexie a tak to půjde dál. Nakonec se zase uzdravím a příští Velikonoce si koupím další balíček čokoládiček.

Tohle byl ve zkratce koloběh mého života. Když já si nemůžu pomoct.
Všechno je to psychikou. Psychika je silný hráč a často se dokáže vymknout z otěží. Ta moje se utrhla už před dlouhou dobou a já jí už pár let honím do kolečka po dvorečku. Pořád jí nemůžu chytit, i když občas už jí dýchám na záda.

Nechci tady žádnou vinu svalovat na čokoládičky. Momentálně jsem pořád ve fázi, kdy si říkám jak jsou super.
Ale jako správnej cynik tohle prostě napsat musím. Ostatně to nebude poprvé.
Mozek je skvělej kouzelník. A když nejste úplně ok, dokáže vám říct, že jste tlustá i když vám všude trčí kosti. Ale vy to prostě neuvidíte, protože přece nikdy nebudete dost hubená.

No nic. Já si jdu dát další čokoládičku, protože zatím jí ještě nebudu litovat.


Aerith.

Moje nejoblíbenější (auto)biografie.

22. dubna 2017 v 18:27 | Aerith |  Deník knihomola.
Žánr (auto)biografie mám velmi ráda. Přibližuje mi život mých oblíbených zpěváků, herců... jelikož jsem milovníkem rockové/metalové hudby, téměř všechny knihy v tomto článku budou životopisy slavných zpěváků.
Znamená to pro mě hodně. Snažím se je pochopit. Pochopit proč dělají to co dělají a samozřejmě jsem také od přírody zvědavý člověk.

Ráda bych ale začala něčím trochu jiným. Kniha My děti ze stanice ZOO. Pro mě je to poklad. Tato kniha mi otevřela oči a hodně mi do života dala. Už kdyby jen takovou prkotinu, že jsem po jejím přečtění začala poslouchat Davida Bowieho.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý teenager, který jenom pomyslí na experimentování s drogami. Na rovinu tam je vysvětleno a popsáno úplně všechno. Příběh toho, co se může vyvinout ze zdánlivě neviného experimentování a pohybování se mezi špatnými lidmi.
A také ji doporučuji rodičům, kteří na své děti nemají čas. Ačkoliv si myslí, že pro ně dělají první poslední, ne vždy to je dostačující.

Druhou knihou jsou Heroinové deníky. Životopis Nikkiho Sixxe ze skupiny Mötley Crue. Po dočtení této knihy jsem opravdu nechápala, jak je možné, že ten chlap ještě žije. Nikky popisuje situci v kapele a vůbec mezi největšími kapelami tehdejší rockové scény. Pomocí deníkových zápisů člověk nahlédne jak do jeho souromí, tak do zákulisí kapely a zjistí, že muzikanti to opravdu neměli lehké. Život mezi fanoušky, mezi drogami...Ale oni si to užívali. Alespoň určitou část svého života.
Jak už jsem zmínila, kniha je složena z deníkových zápisků Nikkiho Sixxe, což je netradiční formát, který by mohl zaujmout i nečtenáře.

Kniha Těžší než nebe je biografie Kurta Cobaina.
Kurt...nedokážu to popsat slovy. Byl jedinečná osobnost plná rozporů a ani on sám se v sobě nevyznal. Byl to neskutečně smutný a zároveň šťastný člověk. Jak se potýkal s okolím a s celým svým životem. A na konci si člověk uvědomí že Kurtův největší nepřítel byl on sám.
Kniha ve mně zanechala hluboké pocity, které jen těžko popisuji. Ale myslím, že každý fanoušek Nirvany, který tuto knihu četl, ví co cítím.

Poslední kniha, kterou v tomto článku zmíním je The Long Hard Road Out of Hell, neboli životops Marilyna Mansona. Tato kniha není pro slabé povahy, ostatně jako samotný Manson. Já ho miluju pro jeho excentričnost a schopnost lidi šokovat a znechutit. On prostě ví co dělá a proč to dělá. Jeho životopis je plný syrové pravdy, někdy možná trochu přibarvené, jak už to od Mansona očekáváme. Ale je těžké posoudit, zda je něco lež, protože u Mansona člověk nikdy neví.
Jeho život je silně excentrický a taková je i jeho kniha. Záleží jen na vás, jaký názor si na něj uděláte.



Zajímavých biografií, které jsem četla je samozřejmě mnohem víc. Metallica, Steven Tyler a mnoho dalších. Zmínila jsem ale jen ty, které se mnou určitým způsobem pohnuly, otřásly a zanechaly ve mě nesmazatelnou stopu.
 


Co má se stát, stane se.

13. dubna 2017 v 21:32 | Aerith |  Téma týdne.
A člověk na tom nic nezmění. Leda že by uměl cestovat časem. A kdo by tohle chtěl? Myslím, že docela dost lidí. Ale já teda ne.
Já si ráda počkám co mi život přinese. Slovo osud mi není cizí. A citát "When life gives you lemons, make lemonade.", je moje životní motto.

Jsem zastáncem názoru, že člověk se hledá celý život. Celý život objevuje věci, které mu vyhovují a hlavně by neměl, jak se říká, usnout na vavřínech, ale neustále se zlepšovat.
Já stále vylepšuji a hledám svou životní filosofii a toto motto do ní jednoznačně patří.
Nevidím smysl v neustálém honěním se za úspěchem. Dělám si věci, které mě baví a třeba úspěch přijde. A třeba taky ne. Ale to nevadí, protože já to nedělám pro úspěch, ale pro sebe. Já jsem středem svého vlastního vesmíru a nemám zapotřebí svůj vesmír vysvětlovat někomu jinému, nebo ho dokonce přetvářet kvůli někomu jinému než mě.
Nejsem cílevědomá. Nemám konkrétní cíle. Dělám věci z náhlého popudu a nepřemýšlím co z nich vznikne. O tom za mě přemýšlí osud. A pak všechno nějak dopadne. Dobře nebo špatně, všechno je práce vesmíru a sil, kterým nikdy zcela neporozumíme.
Snažím se dělat maximum toho co si myslím, že je pro mě dobré. Ale celkový výsledek stejně vždycky přinese osud.

Tak ten život tolik nehroťte. Udržujte si dobrou karmu a ono se vám to vrátí. Fakt. I když se vám může zdát, že vám osud někdy podkopává nohy.

A jak tohle všechno souvsí s tématem týdne? No...to je jednoduché.
Admini blog.cz nám všem tímto tématem dávají prostor se vyjádřit v podstatě na jakékoliv téma. Můžeme napsat cokoliv co nás trápí, nebo co chceme sdílet s ostatními. Protože tohle téma týdne umožňuje každému vzít si na chvíli slovo.
Třeba si z tohoto článku někdo něco vezme, třeba ne. Každopádně bych ale byla ráda, kdybyste se se mnou vy v komentářích podělili o vaší životní filosofii.

Aerith.

Vánoční atmosféra.

4. prosince 2016 v 15:36 | Aerith. |  Výlev mozku.
Tak letos mi vánoční nálada teče i ušima. Už od půlky listopadu. Všechny dárky už mám nakoupené a teď už jen přemýšlím, jak co nejlépe zorganizovat náš vánoční večírek pro osamělé duše.

V posledním roce se kolem mě nakupilo spoustu lidí kteří nemají nikoho blízkého z rodiny. Jejich nejbližší se k nim otočili zády a tak jim zbyli jen přátelé.
A já se snažím být takovým lidem oporou a dobrou kamarádkou. Děkáme si z naší situace spíš legraci a snažíme se to brát s nadhledem, Vždyť konec konců je rodinné pouto hlavně o psychice a ne o tom, čí genetickou informaci v sobě máte, ne?

Vážně si to letos moc užívám. Ty světýlka všude, noční procházky a mrznoucí nos...připadá mi to všechno tak krásné.

Těším se, až budu svým přátelům dávat dárky a uvidím, jakou jsem jim udělala radost. Letos jsem se svým výběrem opravdu spokojená a myslím, že jsem každému vybrala něco co je mu blízké, nebo symbolizuje náš vztah.
Takové dárky jsou nejlepší. Symbolické, s velkým významem.

Achjo, už se těším na společné pečení cukroví a přežírání se u vánočních filmů. Letos jich plánuju stihnou co nejvíc.

Užívejte předvánoční atmosféru. Doufám, že jí máte alespoň zpoloviny tolik co já.


Aerith.

Lars Kepler - Playground

3. prosince 2016 v 11:04 | Aerith. |  Deník knihomola.
Tak jsem se konečeně rozhodla vypsat z vesměs negativních pocitů, které ve mě zanechala kniha Playground od Larse Keplera.
Hodně jsem se na novou knihu a sérii od Keplera těšila, ale tohle bylo obrovské zklamání. Nevadilo mi, že to není detektivka a něměla jsem nijak velké očekávání, i přesto mě příběh zklamal.
Působilo to na mě jako jedna velká slátanina. Něco mezi psycholigií a sci-fi.
Námět knihy byl opravdu zajímavý. Co se stane během vteřin, kdy člověk zemře a pak se zase probudí k životu? Nakonec z celého příběhu ale vyplyne naprostá blbost, která vám do života nedá vůbec nic.

Tak si to vezmeme popořadě.
Čínský přístav jako posmrtná říše? To jako vážně? Blbost.
Lidi si do říše mrtvých chodí jak chtějí. Hlavní hrdinka si nechá několikrát uspat kvůli svým utkvělým představám o čínském přístavu. Chová se jako blázen a z psychiatrie jí nikdy neměli pouštět. Blbost, blbost.
A ta největší absurdita? Lidi v posmrtné říši můžou zemřít. Jak můžou zemřít, když už jsou mrtví? Blbost, blbost, blbost.

Celkový verdikt zní tak, že celé duo Lars Kepler by se mělo držet svého řemesla a toho co jim jde tzn. psaní detektivek. Měli by se na celou takovou sérii vykašlat, protože mi připadá, že už teď vyčerpali celé téma a všechno čím nás mohli upoutat. Nevyšlo jim to a podle hodnocení na goodreads nejsem jediná kdo si to myslí.

Četli jste nejnovější knihu Larse Keplera? Co na ni říkáte vy?


Aerith.

Jen tak mimochodem.

13. listopadu 2016 v 13:01 | Aerith |  Výlev mozku.
Jen tak mimochodem jsem si vzpomněla, že jsem už dlouho nic nenapsala, ačkoliv si pořád slibuju, že napíšu.
Nahromadilo se mi tu mnoho knihomolského materiálu, o který je třeba se podělit. Tak například momentálně čtu knížku Ostrov Sviní od Mo Hayder a páni...to je tak napínavý!!! Vážne, tak dobrou knížku jsem nečekala. Nechápu jak na goodreads může mít tak nízké hodnocení.
Jo a taky jsem se s vámi chtěla podělit o skvělou akci, kterou teď má česká pošta. Za objednávku, kterou si necháte doručit od nich dostanete slevový kód na audioteka.cz a můžete si vybrat jednu z několika audioknih ZDARMA!! A jsou to dost populární knížky. Já jsem si vybrala mého milovaného Stoletého staříka namluveného mým milovaným Martinem Stránským.

Jen tak mimochodem už jsem v pohodě. Teda úplně ne, ale rozhodně víc než před měsícem, dvěma. Znovu chodím do práce, našla jsem si novou doktorku s novými prášky a svět se zdá opět docela fajn.
Mám spoustu práce, byla jsem dlouho mimo. Alespoň nemám čas myslet na blbosti.

Jo a jen tak mimochodem, ty pozitivní sračky, co jsem psala před rokem, nečtěte. Mám chuť je smazat, ale na druhou stranu je to část mých myšlenkových pochodů a tady na tom blogu to přece o myšlenkových pochodech je ne? No..zkrátka...jsou to blbosti, ale já si přesně vybavuju jak jsem se při jejich psaní cítila.
Teď už bych to takhle nenapsala, protože jsem se přestala snažit být pozitivní. Zjistila jsem, že to není pro mě. Jsem realistický pesimista a z optimisty mám ta akorát kýčovitý kecy, který mi občas vlezou do hlavy.

No tak to je asi všechno co jsem chtěla sdělit a vylejt si z mozku. Pokud tohle někdo čte, tak se mějte krásně a užívejte si podzimu, protože pak bude zima a to je fuj.


Aerith.

Umělé štěstí.

18. září 2016 v 21:22 | Aerith. |  Výlev mozku.
Viděli jste takovej ten díl Simpsonů jak v něm je Líza v depresi a dostane antidepresiva a pak všude vidí smajlíky? Tak to jsem přesně já teď. Miluju svoje prášky. Je to jako alkoholový opojení. Jste potom šťastný, chcete se bavit a povídat si, svět se s vámi točí a vy si připadáte jako kdybyste byli nekoneční.
Nic mě nemůže zastavit, nic mě němůže zaskočit, nic mě nemůže zlomit.
Bohužel tohle nejsem já. Je to jen uměle navozený pocit štěstí a bezpečí. Ve skutečnosti jsem nechutný balíček nervů, o který by normální člověk ani nezakopnul.
Co si budeme nalhávat, nikdy nikomu nebudu dost dobrá. Nikdy v ničem nebudu dost dobrá. Moje sny se točí okolo toho, abych byla dobrá. V něčem. Pro někoho. Ale copak to jde?
Bože, tyhle myšlenky mě spalují. Pomalu a jistě zabíjí. Už tahle nechci pokračovat.
Mám jenom dvě možnosti. Zabít se, nebo si jít pro další dávku.
Zatím si jen dávkuji o něco víc přášků, než mi předepsala doktorka, ale nevím jak dlouho to ještě budu schopná snášet.
Jednou se možná tyto dvě možnosti propojí a vznikne z toho nezapomenutelný, kouzelný zážitek. Úplně to vidím před očima. Ohňostroje barev, pocit nekonečného štěstí a uvolnění. Co víc si přát?
Musím se usmát nad svou naivností. Samozřejmě, že to nebude jako v mých představách. Moje představy mě totiž zabíjí. Všechno si maluju moc růžově a následný posit zklamání je hrozný.
Nikdy jsem se nepoučila.
No nic, jdu si dát pár smajlíků a snít o lepším životě. Někde jinde. Někdy jindy.


Aerith.

Sliby chyby.

12. srpna 2016 v 10:40 | Aerith. |  Výlev mozku.
Pročítala jsem si starší články.
Bože, jak jsem jenom mohla být takhle hloupá? To jsem si vážně myslela, že se z toho dostanu. Tak to je síla. Ale v tu dobu mi to asi přišlo strašně super. Psát sluníčkový a motivační články o tom jak mi je skvěle a jak včechno zvládnu a bude mi líp.
Blbost.
Je to špatný, je mi zle, chci umřít.
Slibovala jsem si jak na sobě budu makat, jak se už nikdy nenechám zlomit, ale všechno je to v hajzlu. Nikdy se mi to nepovede.
Jsem prostě lablní osoba, se kterou to jde čím dál víc z kopce.
Potřebuju prášky. Hodně prášků.
Nejím, nespím.
Je ze mě troska.
Dokážu jenom ležet a nechat se přemáhat strachem. Neopodstatněným strachem. Já kráva.
Je mi ze sebe špatně. Chce se mi z toho všeho zvracet, ale nemám co, protože jsem naposledy jedla před třem dny.
Bojím se vyjít ze své ložnice. Prostě to nedokážu. Nevím co tam na mě čeká, ale mám z toho neskutečnou hrůzu.
Jak mi všichni slibovali, že se na mě nevykašlou, že mi pomůžou. Kde jsou teď? Odešli sami, nebo jsem je od sebe odehnala, protože by mě stejně opustili. Chtěli mi ublížit. Vím to.
Myslím, že by mě šoupli do léčebny. Slyšela jsem je se o tom bavit.
Díky, nechci.
Jak z toho ven?


Aerith.

Už nepíšu?

10. srpna 2016 v 0:19 | Aerith. |  Výlev mozku.
Ne, nepíšu. Chěla bych zase začít, ale..
Mám tu pár problémů, které mi hlodají v hlavě.
Prvním z nich je, že už se tak nějak nestotožňuji se svou přezdívkou Dívka. Necítím se být dívkou a snad už jí ani nechci být.
Na tomto blogu bych chtěla pokračovat, ale s jiným jménem. Mé nové jméno je Aerith. Je mi
bližší a celkově bych jím chtěla oddělit dobu ticha, která byla způsobena temnem uvnitř mé hlavy.
Chci dál psát tom co se mi honí hlavou, protože tím, že jsem nepsala jsem si uzavřela jakýsi ventilátor a všechny myšlenky se mi výřily v hlavě a neměly kam uniknout.
Dalším problémem je to, že jsem momentálně ve stádiu deprese, kdy se cítím jako tříleté dítě, které se neustále ptá proč.
Proč žju? Proč jsem tady? Proč dělám to co dělám? Proč jsem taková jaká jsem? Proč bych měla psát blog? Jaký to má smysl?
Je to špatný, je mi zle, chci umřít.
Potřebuju prostě zase vylít trochu hustého, žlutého hnisu ze svého mozku.
Tímto bych to asi ukončila. Nebo začala?


Aerith.

Kam dál