Březen 2015

Deník knihomola.

31. března 2015 v 17:26 | Dívka. |  Deník knihomola.
Na to, že mám design do růžova je to tu plné vcelku depresivních keců a tak jsem hledala něco, čím bych tenhle blog mohla oživit. Nejdřív jsem to tu chtěla mít jako takový vymývač mozku, ale pak jsem si řekla, že založit si nějakou rubriku, kde se s vámi podělím o svoje názory a pocity z nějakých věcí, není zas tak špatný nápad.
Vzhledem k tomu, že jsem velký knihomol a do knížek ráda utíkám, rozhodla jsem se založit rubriku s názvem 'Deník knihomola'.
Knihy jsou moje velká vášeň. Mám jich doma obrovskou hromadu a už je ani pomalu nemám kam dávat. Nejraději čtu detektivky, horory a do určité míry i sci-fi, ale ráda si přečtu cokoliv od jakéhokoli žánru. Moc nemusím takové ty přeprsklé love story, které jsou snad ještě víc sci-fi než samotný sci-fi žánr. Mezi moje oblíbené autory patří Stephen King nebo Jo Nesbø.øøø
Budu se snažit psát neumělé články, které bych moc přecenila, kdybych se je opovážila nazvat recenzemi. Knihy budu hodnotit sama za sebe a proto se můj názor nemusí shodovat s tím vaším.
Ráda vám doporučím nějakou knihu a budu ještě radši, pokud nějakou knihu doporučíte vy mně. Možná se tu také setkáte s nějakými mými wish-listy, čili s knihami, které mám v plánu si přečíst.
Takovéhle články jsou pro mě novinka a s jejich psaním nemám žádné zkušenosti, proto jsem sama na sebe zvědavá, jak mi to půjde.

Dívka.

Co bude po životě?

28. března 2015 v 14:07 | Dívka. |  Téma týdne.
Často přemýšlím o tom, co bude potom co umřu. Nebe? Peklo? Nic? Zůstane po nás alespoň duch? Otázky, na které neznám odpověď i když by mě strašně zajímala. Tajemství, které si mrtví odnesou do hrobu.
Upínám se ke smrti jako k jediné jistotě v mém životě. Každý ji máme jistou. A ona jediná je spravedlivá. Vezme si vás, až přijde váš čas. Mladí, staří, nedělá rozdíly. Mladí si myslí, že jejich věk jim nedovolí umřít a berou smrt na lehkou váhu, ale smrt je blíž, než si všichni myslíme.
Smrt mi přináší klid a jistotu. Těším se na ni. Útěk od všech problémů. Jen s ní nebudu muset nic řešit. Když už nevím jak dál, vím, že to všechno jednou díky smrti skončí. Ale bude něco po ní? To se každý dozví až když si pro něj smrt přijde.
Nějak se mi nechce věřit, že by po smrti nebylo nic. Přece po nás musí zbýt alespoň něco...
Věřím na duchy, ale ne na ty klasické zjevení postav, jaké známe z filmů a knížek. Mám svou teorii, že po nás zbyde naše aura jako jakási energetická koule a do ní se promítnou naše nejsilnější vlastnosti.
Je to asi naprostá blbost, protože tohle je výplod mé choré mysli a je to trochu složitější, ale neumím to moc popsat.
Taky si myslím, že neexistuje žádný Ráj nebo Peklo. V Ráji by musel být Bůh a když se podíváte co se děje ve světě zjistíte, že Bůh je buď línej, egoistickej idiot, nebo neexistuje. A pokud není Bůh, proč by měl existovat Satan, když nemá proti komu 'rebelovat'?
Taky by mě zajímalo, jestli to mají jinak lidé, kteří jsou zpopelněni a ti, kteří jsou normálně pohřbeni. Já bych se zpopelnit nenechala. Zůstala by po mně malá urnička s prachem, který se stejně někde rozsype. Rakev alespoň vážně zůstane v hrobě a představa červů v mých očích je velmi lákavá a budu použitelnější pro rituály s černou magií (dělám si legraci).
Mnoho otázek a žádná odpověď. A přitom by bylo tak snadné všechny odpovědi získat. Smrt je vždy nablízku. Kouká nám přes rameno a hodnotí naše činy. Nikdo neví, kdy si pro něj přijde. Ta záhadnost mě na smrti přitahuje. Je všude a nikde. Kolik lidí na světě asi právě teď umírá? Kolik lidí na světě dostává odpovědi?
Tyhle moje teorie jsou asi naprosto praštěné, ale berte to tak, že jsou to moje šílené myšlenky a že ráda ve věcech hledám hlubší význam. Nejspíš prostě umřeme, rozpadneme se a konec. A asi je to tak nejlepší. To se dozvíme až přijde čas.
Dívka.

Mít faleš, či být téměř sám?

18. března 2015 v 15:55 | Dívka. |  Téma týdne.
Když jsem byla na prvním stupni základní školy chtěla jsem vždy mít okolo sebe hodně kamarádek. Měli jsme ve třídě partu takových těch 'šik' holek z bohatších rodin. Mezi ně jsem vždy chtěla patřit, protože je měl každý rád a někteří učitelé jim dokonce nadržovali.
Byly tři. Každá vždy pěkně oblečená s krásně učesanými vlsy do účesů, které jim ráno jejich maminky načesaly. Záviděla jsem jim nejen jejich vzhled, ale také jejich maminky. Maminky, které byly vždy krásně upravené (narozdíl od mojí mámy, které bylo většinou úplně jedno jak vypadá a já jsem se za ní později začala i stydět).
Začala jsem se snažit se s holčičkami sblížit. Na nákupech jsem si vyhlídla co nejpodobnější oblečení, s pomocí sestry jsem se začala stejně česat atd. Po nějaké době snažení jsem se k nim do party opravdu dostala. Staly se mými 'nej kámoškami'. Pochytila jsem jejich chování a vůbec mi nepřipadalo divné, že když jedna odešla, ty zbylé jí začaly pomlouvat (v té době jsem si asi neuvědomovala, že je něco špatně). Díky nim jsem ale okolo sebe měla spoustu nových kamarádů a začala se na mě soustředit pozornost, kterou jsem nikdy předtím neměla. A mně se to samozřejmě moc líbilo. Vůbec mi nedošlo, že kamarádství se všemi těmi lidmi je falešné a kdyby se něco stalo, nepodržel by mě ani jeden z nich.
Takhle jsem to s nimi táhla až asi do sedmé třídy, kdy jsem konečně dostala rozum. Jednou jsem je překvapila, když pomlouvaly mě a to dost sprostými slovy. Naštvala jsem se a řekla jsem si, že s nimi skončím.
Následující dva roky na základce byli peklo. Najednou jsem byla terč. Ta divná. Ta co by potřebovala odklidit z cesty. A taky mě náležitě pomocí šikany odklízeli. Právě tady jsem se začala bát lidí a začala jsem být odtažitá a opatrná.
Nemohla jsem se dočkat střední hlavně kvůli tomu, že poznám nové lidi, kteří budou snad lepší. Bohužel jsem si s nikým z mé třídy do oka nepadla, ale vztahy jsme měli celkem dobré. Hlavně žádná šikana.
V druhém ročníku jsem na školní akci poznala svého nejlepšího kamaráda. Chodil o rok výš a je gay. Zbytek střední jsme spolu trávili skoro každé odpoledne. On pak odešel na výšku, já jsem šla na chvíli pracovat, protože jsme na mou vysokou školu neměli peníze. O tři roky později jsem nastoupila na stejnou školu a tam mi představil slečnu, se kterou se přátelil. Nejdřív jsem k ní byla nedůvěřivá a bála jsem se, že mi mého nejlepšího (a jediného) kamaráda sebere. Všichni tři jsme si ale za relativně krátkou dobu začali dobře rozumět.
Tyto dva lidé jsou mými jedinými, ale nejlepšími přáteli doteď. Nedám na ně dopustit. Jedině s nimi jsem sama sebou a nemusím nic skrývat, protože se nebojím, že mě budou někde pomlouvat. Jsem opravdu ráda, že je mám, protože jsou to lidé, kterým ve svém životě důvěřuji nejvíc (hned po sobě). Dokážou mě podpořit a jsem si téměř jistá, že by za mnou stáli ať by se stalo cokoliv.
A tak se sama sebe ptám, jestli mi to za to stálo obklopovat se tak falešnými lidmi? Ale byla jsem dítě a každý se občas spálí. Podle mě je určitě lepší mít dva kamarády, před kterými můžete být sami sebou, než mít okolo sebe kopu falešných masek.
K tématu týdne 'mít nebo být' za mě tedy rozhodně BÝT!

Dívka.

Příběh jak z Elm Street.

13. března 2015 v 22:34 | Dívka. |  Výlev mozku.
Jako moucha uvízlá v pavučině. Nemůžu se hnout a jsem paralizována. Bojím se usnout, aby se to nestalo znovu. Už nikdy tu scénu nechci znovu spatřit a přesto se ke mně každou noc vrací. Jsou to jen útržky, ale bolí. Tak moc. Jedna jediná vzpomínka, ale dalších několik let mě budí každou noc.
V dětství se stala jedna věc, která mi zanechala trvalé následky a od té doby trpím nočními můrami. Nechala jsem to zajít příliš daleko a nebojovala jsem s tím. Připadala jsem si hloupě. Jako ve filmu Noční Můra v Elm Street. Dokázala jsem týden nespat, protože jsem se bála (a věděla), že se to vrátí. Nedokázala jsem to už dál snášet, ale taky jsem si nedokázala pomoct.
Jak u mě bývá zvykem, nikomu jsem se nesvěřila. Po nespavém týdnu jsem vypadala jako zombie a lidi si všímali a ptali se proč. 'Protože jsem se včera dlouho učila' byla moje nejčastější odpověď. Prezentovala jsem se jako pilná studentka a lidi mě nechávali být. Nezajímalo je, že jsem se učila. Chtěli slyšet něco, co by mohli převrátit, vybrat na mě nějakou tu špínu a následně jí rozšířit.
Můj strach vyústil do extrému, když jsem čtrnást dní nespala. Moje tělo už nebylo schopné to zvládat. Nakonec jsem do sebe nasypala hromadu prášků na spaní a zkolabovala jsem.
Sáhla jsem si na dno a řekla jsem si, že přece nejsem tak blbá, abych se nechala zatratit jedním snem. Sebrala jsem do hrsti zbyteček síly a vyhledala jsem odbornou pomoc. Nejdřív jsem měla problém o tom mluvit a trvalo asi rok, než jsem ze sebe dostala jen základní souvislosti.
Postavila jsem se svému strachu a bylo to jedno z nejlepších a zárověň nejhorších rozhodnutí v mém životě. Sny se teď nevracejí tak často, ale pořád tam jsou. Někde v mém mozku, který mi je momentálně dávkuje v množství, které se dá zvládnout.
Nepíšu tu o žádném zázračném psychologovi, který mi vyhučel díru do hlavy a sny odešly. Beru na to prášky. Samozřejmě to není jen zásluha prášků, ale myslím, že ty mi pomáhají nejvíc. Každopádně bez lékařského předpisu bych se k nim nikdy nedostala a bůh ví, jestli bych se z toho nezbláznila.
Pointou tohoto článku je, že pokud máte problém, měli byste vyhledat odbornou pomoc co nejdříve. Nenechat to zajít tak daleko jako jsem to udělala já. Už jen to, že o svém problému někomu řeknete, vám pomůže.
Pokud tohle čte člověk s podobným problémem, doufám, že ho jednou překoná, protože být paralizován vlastní myslí není nic moc.


Dívka.

...and love said no.

6. března 2015 v 23:11 | Dívka. |  Výlev mozku.
Zažili jste někdy ten pocit jakoby vás nikdo neměl rád? Jako když se svět postaví proti vám a všichni vás nenávidí?
Jestli ne tak vám opravdu z duše závidím. Já se tak cítím opravdu hodně často a pořád nenacházím osobu, která by mě uklidnila a dokázala mi, že jí na mě záleží.
Možná by tu i taková osoba byla, pokud bych si pořád nenamlouvala, že mi každý chce vrazit nůž do zad. Mám problém se lidem otevřít a opravdu si užívám, že mi nikdo nemůže vidět do hlavy. A tak se občas stává, že mám hlavu přeplněnou a tak to musím ventilovat tady.
Má nedůvěra k lidem patrně pramení od mé rodiny. Právě od ní jsem se dočkala největšího kopance. Zaráží mě jak někteří lidé jednají se svou rodinou, která je obvykle úplně v pořádku. Co já bych dala za rodiče, kterým bych mohla důvěřovat a neotočili by se ke mně zády? Lásky a podpory od rodiny se já rozhodně nedočkám.
Mám dva dobré kamarády, ale ani těm bych nesvěřila úplně všechno. Většinou to končí tím, že se v mé hlavě vytvoří imaginární člověk, se kterým se můžu smát, plakat, můžu mu všechno říct. Má jméno a je pro mě jako opravdový. Občas vypadnu z reality a mluvím jakoby sama se sebou, ale ve skutečnosti mluvím se svým nejlepším přítelem, který sídlí v mé hlavě. Dokážu si takto vytvořit celou komunitu a pak jsem schopná ty lidi vidět na ulici, i když tam ve skutečnosti nikdo není.
Párkrát jsem se ošklivě spálila a od té doby důvěřuji jen sama sobě. A je to tak nejlepší. Má to tak být. I když mám občas slabé chvilky, kdy opravdu chci aby tu byl někdo opravdový o koho bych se mohla opřít, hned si zase uvědomím, že ten člověk by mě mohl zranit. Lidské city jsou pomíjivé. Nevěřím na lásku na celý život. I když spolu lidi třeba zůstanou celý život, myslím si, že po několika letech už je to pouhá symbióza. Jsou si navzájem prospěšní a vyhovuje jim to.
Nejčistší lásku podle mě mohou dát zvířata. Mám tři kočky a žije se nám spolu krásně. Není nic lepšího, než usínání při kočičím vrnění. A pak tvrzení, že pes je nejlepší přítel člověka je také pravdivé. Zvířata dokážou být bezmezně oddaná a vážně se nemusíte bát, že vám vrazí nůž do zad, protože ho v packách neudrží.

Dívka.

Svět bez plastu?

2. března 2015 v 21:02 | Dívka. |  Téma týdne.
Téma týdne mě přimělo podívat se kolem sebe na všechny plasty, které mě obklopují. Jejich množství mě až překvapilo a to mě přivádí k otázce >Uměli bychom si vůbec představit svět bez plastu?<
Plast je podle mě celkem užitečná věc, podívejte se, kolik je z něj vyrobeno věcí: nádobí, sluchátka, počítač, hračky, květináče, pet lahve...
Čím bychom tuto hmotu nahradili? Možná dřevem. Ale umíte si představit počítač, který je pro mnohé z nás v dnešní době nepostradatelný, ze dřeva? Možná by ani žádné počítače neexistovali když bychom neměli plast. Ale nebylo by ještě méně stromů, pokud bychom je pokáceli abychom z nich mohli udělat věci, které se jinak vyrábějí z plastu? Má to své výhody i nevýhody.
V době kamenné žádné plasty neměli a taky přežívali. Jenže od té doby prošlo lidstvo velkou evolucí a plasty k dnešní době prostě patří. Považuji plast za něco, co by nám mělo usnadnit a třeba i zpříjemnit život, ale domnívám se, že ho spotřebováváme daleko víc, než bychom doopravdy museli. Pokud bychom používali látkové tašky a nepili balené vody a limonády...Už jen tím, že si koupíte šťávu, kterou smícháte s vodou a vydrží vám daleko déle, než kdybyste si koupili limonádu. A pokud mermomocí toužíte po bublinkách, je tu SodaStream, který je podle mě naprosto skvělý vynález. Koupila jsem si ho asi před dvěma roky a od té doby se moje spotřeba plastů dost snížila.
Přece jenom bychom mohli alespoň některé věci nahradit dřevem. Například hračky. Staré dřevěné hračky mi přijdou daleko hezčí, než nějaké plastové barbíny a jiné podobné novodobé zrůdičky. Nehledě na to, že se z plastu vyrábějí i hračky pro nejmenší děti, které je ocucávají a kdo ví, jestli právě hračka vašeho dítěte neobsahuje nějakou jedovatou látku? Nebylo by to přece poprvé.
Možná by byl svět bez plastů čistější? Nemyslím si. Pokud se někteří lidé nenaučili házet plasty do kontejnerů doteď, určitě by si našli i něco jiného, co by mohli v přírodě pohodit a znečistit ji tak.
Samozřejmě jsou tu továrny, které svým kouřem znečisťují ovzduší. Ale plasty nemohou za to, jak se vyrábějí a že my je potřebujeme.
Jak jsem již řekla, považuji plasty za součást doby, ale s jejich spotřebou bychom se mohli trochu umírnit.


Dívka