Mít faleš, či být téměř sám?

18. března 2015 v 15:55 | Dívka. |  Téma týdne.
Když jsem byla na prvním stupni základní školy chtěla jsem vždy mít okolo sebe hodně kamarádek. Měli jsme ve třídě partu takových těch 'šik' holek z bohatších rodin. Mezi ně jsem vždy chtěla patřit, protože je měl každý rád a někteří učitelé jim dokonce nadržovali.
Byly tři. Každá vždy pěkně oblečená s krásně učesanými vlsy do účesů, které jim ráno jejich maminky načesaly. Záviděla jsem jim nejen jejich vzhled, ale také jejich maminky. Maminky, které byly vždy krásně upravené (narozdíl od mojí mámy, které bylo většinou úplně jedno jak vypadá a já jsem se za ní později začala i stydět).
Začala jsem se snažit se s holčičkami sblížit. Na nákupech jsem si vyhlídla co nejpodobnější oblečení, s pomocí sestry jsem se začala stejně česat atd. Po nějaké době snažení jsem se k nim do party opravdu dostala. Staly se mými 'nej kámoškami'. Pochytila jsem jejich chování a vůbec mi nepřipadalo divné, že když jedna odešla, ty zbylé jí začaly pomlouvat (v té době jsem si asi neuvědomovala, že je něco špatně). Díky nim jsem ale okolo sebe měla spoustu nových kamarádů a začala se na mě soustředit pozornost, kterou jsem nikdy předtím neměla. A mně se to samozřejmě moc líbilo. Vůbec mi nedošlo, že kamarádství se všemi těmi lidmi je falešné a kdyby se něco stalo, nepodržel by mě ani jeden z nich.
Takhle jsem to s nimi táhla až asi do sedmé třídy, kdy jsem konečně dostala rozum. Jednou jsem je překvapila, když pomlouvaly mě a to dost sprostými slovy. Naštvala jsem se a řekla jsem si, že s nimi skončím.
Následující dva roky na základce byli peklo. Najednou jsem byla terč. Ta divná. Ta co by potřebovala odklidit z cesty. A taky mě náležitě pomocí šikany odklízeli. Právě tady jsem se začala bát lidí a začala jsem být odtažitá a opatrná.
Nemohla jsem se dočkat střední hlavně kvůli tomu, že poznám nové lidi, kteří budou snad lepší. Bohužel jsem si s nikým z mé třídy do oka nepadla, ale vztahy jsme měli celkem dobré. Hlavně žádná šikana.
V druhém ročníku jsem na školní akci poznala svého nejlepšího kamaráda. Chodil o rok výš a je gay. Zbytek střední jsme spolu trávili skoro každé odpoledne. On pak odešel na výšku, já jsem šla na chvíli pracovat, protože jsme na mou vysokou školu neměli peníze. O tři roky později jsem nastoupila na stejnou školu a tam mi představil slečnu, se kterou se přátelil. Nejdřív jsem k ní byla nedůvěřivá a bála jsem se, že mi mého nejlepšího (a jediného) kamaráda sebere. Všichni tři jsme si ale za relativně krátkou dobu začali dobře rozumět.
Tyto dva lidé jsou mými jedinými, ale nejlepšími přáteli doteď. Nedám na ně dopustit. Jedině s nimi jsem sama sebou a nemusím nic skrývat, protože se nebojím, že mě budou někde pomlouvat. Jsem opravdu ráda, že je mám, protože jsou to lidé, kterým ve svém životě důvěřuji nejvíc (hned po sobě). Dokážou mě podpořit a jsem si téměř jistá, že by za mnou stáli ať by se stalo cokoliv.
A tak se sama sebe ptám, jestli mi to za to stálo obklopovat se tak falešnými lidmi? Ale byla jsem dítě a každý se občas spálí. Podle mě je určitě lepší mít dva kamarády, před kterými můžete být sami sebou, než mít okolo sebe kopu falešných masek.
K tématu týdne 'mít nebo být' za mě tedy rozhodně BÝT!

Dívka.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 18. března 2015 v 17:37 | Reagovat

Souhlasím s tebou. Se mnou na základce téměř nikdo nemluvil. Měla jsem jen hrstku přátel. Na střední jsem chtěla mít hodně kamarádů, protože jsem se často cítila hodně sama.Oni mě ale nebrali takovou, jaká jsem a tak jsem se trochu změnila. Uvědomila jsem si, že to není správné. Pokud o člověka nestojí i s jeho chybami, nejsou to kamarádi.

2 Njina Njina | E-mail | 18. března 2015 v 20:12 | Reagovat

Ahoj Dívko.
1) Skvělý článek. Někdy je těžké svěřit ostatním svůj životní příběh. Anonymita internetu, ale tuhle barieru pomáhá překonat. Přesto - máš můj obdiv.

2)I já mám kámoše teplouše (neber to nijak homofóbně, to on chce, abych mu tak říkala) :D Dřív mě trochu udivovalo, že si s ním rozumím víc, než s ostatníma holkama. Dnes to beru jako samozřejmost - on mi totiž trochu holku připomíná.

3) Nebloguju sice nijak dlouho, ale i za ten +-rok jsem si povšimla, že se zde shlukují lidé s podobnými životními příběhy. Tedy lidé, kteří si prošli šikanou, byli neoblíbení, kvůli falešným kamarádům ztratili ty pravé, nebo je vůbec nenašli, atp... Blogerská komunita je skvělá právě v tom, že zde najdeš spoustu lidí, kteří tě pochopí a rádi vyslechnou.

Vážně úžasný článek a promiň za tak dlouhý komentář... Příště se budu krotit... :D Zdravím. Njina :)

[1]: Choi Mari: Myslím, že život není stále stejný. Mění se a měnit by jsme se tedy měli i my. Pravé přátelství si tě většinou najde samo... Znám to, už jsem to zažila. To Kate (má kamarádka) si čirou náhodou našla mě, já jí vůbec nehledala. Pouze jsem na ní čekala.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 27. března 2015 v 19:01 | Reagovat

Někdy mám pocit, že se cítím sama, i když ti moji přátelé nejsou falešní. Jen prostě mají jiné zájmy, jiné starosti a já pro ně nejsem v popředí, ba naopak, a bohužel si to uvědomuju a vnímám to hodně citlivě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama