Místo, které většina lidí považuje za skličující a smutné. Místo, které mně připadá jako oáza klidu a míru. Hřbitov.
Hřbitov je tak trochu podivínské místo na přemýšlení, ale já si tam vždycky srovnám myšlenky nejlépe.
Nejsem žádný vykradač hrobů nebo něco takového. Prostě jen přijdu, sednu si na lavičku a třeba dvě hodiny jsem ponořená do vlastních myšlenek. Nikdo mě tam neruší, každý mluví potichu a je naplněný zvláštní úctou. Chodím sem, když si potřebuji dobře rozmyslet nějakou věc, nebo prostě jen na chvíli utéct z reality.
A jak mě vlastně napadla myšlenka chodit za klidem na hřbitov? Jako malá jsem bydlela na venkově a hned za domem jsme měli les, ve kterém bylo krásné ticho a klid. Ráda jsem si tam chodila hrát, protože to pro mě byla šance jak nikoho nepotkat a alespoň na chvíli utéct od rodičů. Od doby co jsem se přestěhovala do města mě už ale lesy neobklopovaly a já jsem opravdu potřebovala nějaké tiché, klidné místo, na kterém bych nepotkávala moc lidí a mohla být sama se sebou. A pak mě to napadlo, protože mrtvým lidem jsem ukradená a ti občasní živí mají své věci na práci. Našla jsem si na hřbitově svou oblíbenou lavičku na samém konci, kam už ani nikdo nechodí, protože jsou tam samé staré hroby lidí, kteří už třeba ani nemají příbuzné, nebo se o ty hroby prostě nikdo nestará. Občas, když mám náladu, z některých ometu listí a umyji je, aby nevypadaly až tak zanedbaně.
Mám ráda tu ponurou, trochu mystickou, hřbitovní atmosféru. Někdo se na hřbitově cítí nepříjemně ve společnosti tolika mrtvých. Mně to naopak vůbec nevadí, líbí se mi tady. Mrtví jsou mrtví a nemají žádnou lidskou vlastnost, která by mi vadila.
Proč tenhle článek vlastně píšu? Protože začíná nejmalebnější období roku a stromy na hřbitově budou brzy zářit barvami. Asi bych tam měla v blízké době zase zavítat.
A kam vy chodíte přemýšlet, nebo hledat klid?
Dívka.