Co v mysli, to na klávesnici. na Blog.cz

Místo, které většina lidí považuje za skličující a smutné. Místo, které mně připadá jako oáza klidu a míru. Hřbitov.

Hřbitov je tak trochu podivínské místo na přemýšlení, ale já si tam vždycky srovnám myšlenky nejlépe.

Nejsem žádný vykradač hrobů nebo něco takového. Prostě jen přijdu, sednu si na lavičku a třeba dvě hodiny jsem ponořená do vlastních myšlenek. Nikdo mě tam neruší, každý mluví potichu a je naplněný zvláštní úctou. Chodím sem, když si potřebuji dobře rozmyslet nějakou věc, nebo prostě jen na chvíli utéct z reality.

A jak mě vlastně napadla myšlenka chodit za klidem na hřbitov? Jako malá jsem bydlela na venkově a hned za domem jsme měli les, ve kterém bylo krásné ticho a klid. Ráda jsem si tam chodila hrát, protože to pro mě byla šance jak nikoho nepotkat a alespoň na chvíli utéct od rodičů. Od doby co jsem se přestěhovala do města mě už ale lesy neobklopovaly a já jsem opravdu potřebovala nějaké tiché, klidné místo, na kterém bych nepotkávala moc lidí a mohla být sama se sebou. A pak mě to napadlo, protože mrtvým lidem jsem ukradená a ti občasní živí mají své věci na práci. Našla jsem si na hřbitově svou oblíbenou lavičku na samém konci, kam už ani nikdo nechodí, protože jsou tam samé staré hroby lidí, kteří už třeba ani nemají příbuzné, nebo se o ty hroby prostě nikdo nestará. Občas, když mám náladu, z některých ometu listí a umyji je, aby nevypadaly až tak zanedbaně.

Mám ráda tu ponurou, trochu mystickou, hřbitovní atmosféru. Někdo se na hřbitově cítí nepříjemně ve společnosti tolika mrtvých. Mně to naopak vůbec nevadí, líbí se mi tady. Mrtví jsou mrtví a nemají žádnou lidskou vlastnost, která by mi vadila.

Proč tenhle článek vlastně píšu? Protože začíná nejmalebnější období roku a stromy na hřbitově budou brzy zářit barvami. Asi bych tam měla v blízké době zase zavítat.

A kam vy chodíte přemýšlet, nebo hledat klid?

Dívka.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o dojmy z knihy od Larse Keplera. Tento autor/autoři jsou podlě mě v poslední době dost oblíbení a ani já jsem neodolala a knihu jsem si koupila. Všude jsem na jejich knihy slyšela jen pochvalné recenze, navíc mi tento autor byl doporučen mým kamarádem a tak jsem si řekla proč ne?

Hypnotizér je první díl ze série od spisovatelského dua manželů Ahndorilových vystupujících pod pseudonymem 'Lars Kepler'.

Kniha mě dost zklamala, děj se táhl, byl překombinovaný a napínavých bylo asi tak posledních ani ne sto stránek. Ale možná jsem v hodnocení moc přísná, protože jsem podle skvělých referencí čekala o mnoho víc. Navíc jediné detektivky z policejního prostředí, které jsem předtím přečetla byly od Jo Nesba, takže jsem byla ještě rozčarovaná z jeho skvělého stylu psaní. Hypnotizér byl pro mě ve srovnání s detektivkami od Nesba naprostý propadák.

Kniha začíná pěkně, docela zajímavou vraždou, tudíž je člověk natěšený jak to bude dál. No ono to ale dál nebude, protože po počáteční zajímavé vraždě následuje pár stránek jejího omílání a následuje pár set stránek, které nejsou nic moc. Musí se nechat, že jsou prokládané napínavými situacemi, které však skončí stejně rychle jako začali. Navíc mi už od začátku byl Joona Linna, jakožto hlavní postava, trochu nesympatický svým vystupováním, to jsem ale po pár stránkách překousla a zvykla jsem si na něj. Každopádně si myslím, že by obě hlavní postavy (jak Joona Linna tak Erik Maria Bark) mohli být trochu více psychologicky propracované. Ostatní postavy mi připadaly nijak nevýrazné, mdlé...

Musím říct, že kdybych si jako první knihu od Keplera koupila právě Hypnotizéra, nejspíš bych si jejich další knihy nepřečetla. Jelikož jsem ale jako první četla Svědkyni Ohně a ta byla skvělá od začátku do konce, myslím, že dám této spisovatelské dvojici ještě šanci a budu doufat, že další knihy budou stejně dobré (nebo lepší) jako Svědkyně Ohně.

Dívka.

Přijde to jenom mně, nebo se život vždycky vymstí těm lidem, kteří si to vůbec nezaslouží? Člověk chodí každý den do práce aby mohl mít peníze, za které by si mohl koupit něco co mu udělá radost. Chodí cvičit a zdravě jí, protože věří, že se zdravou životosprávou bude na světě co nejdéle. Je milý k lidem, protože věří v karmu a že se vše jednou v dobré obrátí. A pak se na něj zaměří nějaká vyšší síla či co a hodí mu pod nohy takový obrovský klacek, že mu zlomí obě nohy a nejspíš se už nikdy nezvedne. Naopak ti grázlové co obydlují naše věznice si spáchají nějaký zločin, odsedí si svůj trest a jedou dál. Na ně jako by žádná karma, vyšší síla či co, vůbec nefungovala.

Jsem tím hrozně rozhořčená, protože tohle SAKRA NENÍ FÉR!!!

Nejspíš bych ani článek na ohle téma týdne nepsala, protože snad všichni víme, že život není lehký a bla, bla, bla. Píšu ho ale protože mě hluboce zasáhla událost, která se stala před několika měsíci a opravdu mě donutila přemýšlet o férovosti života.

Před několika měsíci diagnostikovali jedné z mých blízkých osob rakovinu plic. Mladému člověku pod třicet let. Člověku, který v životě nekouřil, nikdo z jeho předků rakovinu neměl, zdravě se stravoval, čvičil a dělal pro své zdraví maximum. Celý jeho život se rozsypal na malinkaté kousíčky, které bude těžko slepovat zpátky.

Tak co je tohle za pořádek? Ten člověk má celý život před sebou!! Nemohl mu život dopřát nějakou normálnější nemoc, když už si na něm musel nějak smlsnout? Třeba chřipku? Ne? A kdo dá rakovinu těm co znásilňují a vraždí? Nikdo co?

U života spravedlnost nenajdeme. To jsem pochopila už dávno, ale až teď jsem to začala vnímat naplno. Tohle byla poslední kapka. Rakovina. Zkurvená rakovina. Kdo ví jestli se někdy uzdraví? Snažím se být pozitivní a silná už jen kvůli té osobě, abych jí mohla předat alespoň trochu své síly.

Nejhorší je ta bezmoc. Že nemůžete pro tu osobu nic udělat. Že nezbývá nic jiného než jen čekat a doufat. Tak moc to nesnáším a ubíjí mě to. Je to příšerný pocit. Nikomu bych nepřála aby neférovost života objevil právě takhle.

Dívka.

Máme za sebou první zářijový týden a spoustu z vás absolvovalo první týden školy. Mně, jakožto pracujícímu člověku to nepřijde jako nějaká velká změna, ale pamatuji si, jak jsem jako školačka nenáviděla konec prázdnin. Z duše jsem nenáviděla střední školu a návrat do školy pro mě byly muka.

Nebudu si tady vylévat srdíčko o tom jak strašná byla moje léta na střední škole (byla příšerná) ani si tady nebudu pochvalovat jak jsem spokojená se svou prací (lepší práci jsem si nemohla přát). Jen bych vám všem, nejen středoškolákům, chtěla popřát abyste úspěšně prošli dalším ročníkem vaší školy. A pokud máte tak příšerný kolektiv jako jsem na střední měla já, tak vám přeju pevné nervy a chladnou hlavu.

Z vlastní zkušenosti vím, že škola občas může být opravdu stresující záležiost a že rodiče to téměř nikdy nechápou. Ještě vás nabádají, že se máte dobře učit a užívat si školní léta, protože v práci to teprve bude peklo. Podle mně to tak rozhodně není. Pokud děláte něco co vás opravdu baví a naplňuje, stane se práce zároveň vaším koníčkem.

Rodiče mě navzdory mému talentu nikdy nepodporovali v malování. Umělecká škola pro mě nepřipadala v úvahu protože 'je to drahá blbost a stejně se tím neuživím'. Místo toho jsem studovala střední, která mi naprosto nic nedala a v životě jsem napoužila a nejspíš ani nepoužiju většinu toho, co jsem se tam naučila. No a nakonec se stejně ukázalo, že se uměním uživit dokážu.

Z toho plyne, že dokážete všechno co budete chtít dokázat (samozřejmě pro to budete muset udělat maximum) a to, že vás od toho třeba rodiče odrazují nemá žádný vliv. Prostě buďte šťastní a dělejte to co vás baví.

Dívka.