Listopad 2015

Veselé stresové Vánoce..?

29. listopadu 2015 v 19:52 | Dívka. |  Výlev mozku.

Dnes je první adventní neděle a to je znamení, že se Vánoce neúprosně blíží. Pro někoho je tohle šťastné období plné očekávání a natěšenosti. Pro většinu lidí je to ale období stresu a shonu.

'Vánoce jsou svátky klidu a míru.'

Pro kolik z nás jsou ale Vánoce opravdu oslavou klidu? V dnešní uspěchané době už i Vánoce ztratily své kouzlo. Pro dospělé je to doba bolavé hlavy a nervů v kýblu. Co komu koupit za dárek? Nezapomněla jsem na někoho?
Navíc jsou všude ty příšerné davy lidí. Minulý rok jsem v knihkupectví čekala půl hodiny v dlouhatananánské frontě, než jsem mohla zaplatit. Pro mě naprosto nezapomenutelný zážitek.
Lidé se prostě jen honí za dárky. Nedívají se do stran, neberou ohledy na ostatní. A i když by Vánoce měly být jakože ty svátky klidu, tak je to spíš jako honba za pokladem s mnoha soupeři, které je třeba bezohledně převálcovat.
Davy lidí nastoupné před obchoďákem ještě před otevírací dobou, jen aby byli v obchodech jako první a ulovili tak to nejlepší zboží...
A děti? Připadá to jenom mě, nebo jsou Vánoce pro tzv. moderní děti vážně jen o tom kolik a jak drahé dostanou dárky? A pokud nedostanou nejnovější herní konzoli tak to vlastně byly Vánoce na prd? Jo a když jí tedy dostanou, ale nepochlubí se s ní na sociální síti, tak je to vlastně jako by ji ani neměly.
Děti z rodin, ve kterých to dobře klape by měly být sakra vděčné, že jim toho bylo dopřáno a uvědomit si, že ne všichni to tak mají. Už jen když si já uvědomím, že Vánoce (opět) strávím se svojí kočkou... Na druhou stranu mi přijde lepší strávit ten večer s kočkou, než se svojí příšernou rodinou. Mít milující a podporující rodinu, to by pro ně měl být ten nejdražší dárek.
Trochu mě mrzí, že se z českých Vánoc stala komerční reklama na tlustého Santa Clause. Ale já na tom nic nezměním. Je to prostě pokrok naší doby. Jen aby ta naše 'dnešní doba' nezahubila všechny české tradice pod návalem trendů z Ameriky.
Ano, tohle je stěžování si na dnešní dobu, i když to moc v lásce nemám. Vždycky se snažím na 'dnešní době' najít pozitiva. V této Vánoční situaci se mi to ale nedaří. Vidíte vy nějaká pozitiva na těchto stresových Vánocích?


Dívka.

Podzimní deprese nedeprese.

21. listopadu 2015 v 18:29 | Dívka. |  Výlev mozku.
A je to tady zase. Ta tíha na prsou. Pocit, že se vám ten tížící balvan propadne až na srdce. Úzkost svírající celé tělo jako do kazajky. Tunové bylvany přivázané na vaše nohy, táhnoucí vás dolů. Pocit, který znám víc důvěrně než bych si přála.
Tolik snahy, tolik naivních povzbuzujících myšlenek. Přesto je to tu zase.
Neschopná čehokoli. Proč jsem vůbec tady? K čemu?

Tak se zase shledáváme. Zdravím tě, deprese. Nebo to ještě nejsi ty? Jen tvá předzvěst? Ne, ještě nejsi silná. Ale já tě živit nebudu. Dneska ne. Ani zítra. Už nikdy. Už nebudeme kamarádky. Pryč jsou ty časy, kdy jsme spolu trávily celé dny a noci.
A víš proč? Protože jsem se změnila. Už nechci být slabá myš, která se ti odevzdá bez boje. Žádné prášky. Tentokrát si s tebou poradím sama.
Silácké řeči co? Tuším, že mi ještě ukážeš. Tak dlouho jsem si na tebe ani nevzpomněla. Jak je to dlouho, co jsi u mě byla naposled na návštěvé? Někdy v na začátku léta?
Ten hlodavý pocit, že tu jsi. Ten tu byl pořád. Ale byla jsi schovaná a pokorně jsi se podřizovala mému štěstí. Cítila jsem jak mizíš. Nebo to byl jen přelud? Sama nevím. Teď mi to připadá jako dlouhá doba co jsem byla bez tebe.
Chytneš se každé malinkaté příležitosti a nakopeš mi zadek. Vyčítáš mi, že jsem nepotřebná a neschopná existence stvořená maximálně tak pro testování nových antidepresiv. Ale já ti ještě ukážu, jen počkej.
Jak dlouho se mnou tentokrát budeš? Nemyslím si, že dlouho. Cítím se silnější než jsem byla při tvé poslední návštěvě. A i když mě otupuješ a snažíš se mě srazit na dno, já jsem se naučila plavat. Nebo alespoň šlapat vodu. Už tě nenechám stáhnout mě až do hlubiny mezi podivné tvory, které světlo nikdy nespatřily.
Možná se budu chvíli topit, ale věř mi, že nakonec vystrčím hlavu nad hladinu a nadechnu se.


Dívka.

Zabiju tě, miluju tě, promiň...

13. listopadu 2015 v 20:09 | Dívka. |  Téma týdne.
Také vám přijde, že slova z názvu článku slýcháte víc často, než je zdrávo? A čím více je slyšíte, tím více ztrácejí svůj význam? Některá slova lidé používají aniž by si je rozmysleli. Tyto tři slova (slovná spojení) mi přijdou jako nejvíce zneužívaná.
Lidé je používají, ale nemyslí je vážně. Podle mě jsou to ale dost silná slova, která by si měl člověk rozmyslet než je vyřkne.
Často slyším, jak si pár kluků např. na autobusové zastávce jen tak z legrace mezi sebou říká, že se zabijou. Zabít? Vážně? A nejste náhodou kamarádi? Mně do toho vlastně nic není, ať si mezi sebou mluví jak chtějí. Jen by mě zajímalo, jestli jim je to opravdu jedno, nebo jestli je to uvnitř alespoň trošku raní. Já nevím jak vy, ale já bych od svých kamarádů rozhodně nechtěla slyšet, že mě zabijou.
Miluji tě? Z toho slovního spojení mám husí kůži a nejspíš jsem ho ještě nikdy nikomu neřekla. 'Miluji tě' pro mě znamená závazek, slib, silné pocity, chtíč... Dneska se ale lidé zaláskovávají snad úplně do všeho a do všech.
Promiň... Já jsem člověk, který se nerad omlouvá za své činy. Prostě jsem to jednou udělala a konec. Omluvou nic nezměním. Když už se ale jednou omluvím, myslím to vážně a upřímně. U některých lidí mi ale připadá, že to tak není. Slůvko 'promiň' vypouštějí jak na běžícím pásu a za pět minut nejspíš ani neví za co se vlastně omlouvali.
Samozřejmě jsou tu také slova, která naopak používáme málo. Například prosím, nebo děkuji. Ale o tom třeba někdy jindy.
Věchna tato slova pro mě mají velký význam a nepoužívám je ve všední mluvě. Dvakrát si rozmyslím, než je vypustím z pusy, protože jak je známo, slova dokážou kolikrát ranit víc, než bodná rána nožem.


Dívka.

Díky chřipko!

4. listopadu 2015 v 13:45 | Dívka. |  Výlev mozku.
Tak jsem zalehla s chřipkou a mezi smrkáním, kašláním a pitím čaje si uvědomuji, že se vlastně nudím a nemám co dělat. Najednou mám tolik času! Oproti pracovním dnům, kdy jsem věčně v jednom kole a číst si stíhám jedině v tramvaji. Najednou mám třísetstránkovou knížku zase přečtenou za jeden den jako za starých časů.
Přečetla jsem Na Větrné Hůrce, od které jsem se mimochodem nemohla odtrhnout, a chystám se na Janu Eyerovou.
Po X měsících mám rozmalovaný obraz a dokonce mám chuť začít se dívat na nějaký seriál.
Zavítala jsem na edna.cz a chtěla jsem si nějaký vybrat, ale je jich TOLIK!! Člověk vážně neví kterým by měl začít. Napsala jsem si seznam, ale to bych musela být nemocná nejmíň rok aby to všechno stihla. A než si vyberu jeden na který se teda budu chtít dívat tak budu zase zdravá. Problémky no...
Návrat k malování mě taky velmi potěšil, protože s prací na to prostě nemám čas a o víkendech jsem občas tak vyřízená, že se mi do toho ani nechce, protože vím, že bych do toho nedala veškerou svou energii a nebyla bych s výsledkem spokojená. Opět jsem zažila ten skvělý uvolňující pocit, když necháte všechny své myšlenky a pocity proudit skrz štětec na plátno.
Svojí nemoc využívám k dělání věcí, na které obyčejně nemám moc času. Je pravda, že rozhodně nedodržuju takové to nemocenské 'teplý čaj a zalézt do postele', ale na to já teď ani nemám čas. Vidíte? Už zase na něco nemám čas. Zorganizovat si život je někdy vážně dřina. Obzvlášť když potřebujete aby měl den nejmíň 48 hodin.


Dívka.