Leden 2016

Ještě pět minut...

30. ledna 2016 v 15:39 | Dívka. |  Téma týdne.
Když jsem viděla toto téma ýdne, okamžitě mě napadla nedochvilnost. Jak já jí nesnáším. Jak u sebe tak u ostatních. Mně se naštěstí moc často nestává, že jsem nedochvilná, protože je mi to vůči těm lidem, kteří na mě budou čekat, přijde nevhodné. To radši přijdu dvě hodiny předem.
Bohužel jsem se setkala už s několika typy nedochvilňáků a tři nejhorší vám tu tak nějak zhruba nastíním.

Nejhorší jsou podle mě ti, kteří vám desetkrát volají, že přijdou za pět minut a nakonec na ně čekáte hodinu. To mám občas vážně chuť se na ně vykašlat. Nejen že vás svými neustálými telefonáty štvou, ale oni ještě do toho lžou.
Další typ, který mě nehorázně štve, jsou lidi, kterým je to jedno. Je jim jedno, že jdou pozdě a ani nemají dost slušnosti se omluvit. Nevím, jestli si myslí, že jsou středobod vesmíru a můžou si chodit kdy chtějí, ale každopádně si o nich potom nemyslím moc pěkné věci.
Posledním typem, který bych zde chtěla zmínit jsou tzv. nabalovači. Říkám jim tak proto, protože než přijdou na vaši schůzku, nabalí na sebe všechny své známé (a že jich není málo), které cestou potkají a přitáhnou je s sebou. Pak to dopadá tak, že v kavárně nebo restauraci vás u stolu pro dva sedí deset, všichni si povídají mezi sebou, na vás se nikdo ani nepodívá a akorát se cítíte nepříjemně. Samozřejmě tzv. nabalovač musel předtím s každým nabaleným člověkem pokecat, takže zpoždění je minimálně hodinové. U těchto lidí se také stává, že na vás dočista zapomenou a jdou s ostatními kumpány do hospody a ani se neoběžují se zavoláním, nebo nedej bože omluvou.

Být dochvilný je slušnost, která by se měla dodržovat. A pokud vás nezdrží nějaká velmi závažná věc tak prostě neexistuje výmluva. A už vůbec ne taková, že vám pes sežral lístek na vlak.
A když už tedy nestíháte tak alespoň zvedněte telefon, nebo napište esemesku. Ale rozhodně ne takovou, že už jste na cestě, přitom ještě pořád ležíte v posteli.


Dívka.

Vykašlat se na chyby.

24. ledna 2016 v 19:40 | Dívka. |  Téma týdne.
Každý děláme chyby, chybovat je lidské...bla bla bla. To už víme všichni. Co ale ne všichni ví je, jak se s chybami vypořádávat. Ne že bych to já věděla, takže pokud jste čekali nějaký chytrý článek plný rad jak si dát zase do pořádku svůj "momentálně-ne-příliš-skvělý" život, můžete tuhle stránku zase zavřít. Kdybych totiž nějakou tak skvělou radu měla, obávám se, že můj život by rozhodně nevypadal tak jako teď.
Jednoho krásného slunného dne jsem se ocitla v situaci, kdy jsem udělala svojí největší chybu v životě, ale víte co? Já jí nelituju. Vlastně se z toho postupem času stalo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Samozřejmě jsem na začátku byla bezradná, litovala jsem toho činu snad každou vteřinu, ale pak mě asi osvítilo světlo boží nebo co. Já jsem se na to litování prostě vykašlala. K čemu to? Psychických problémů mám už tak nad hlavu a ještě si nějaké doprovolně přidělávat? Ne, díky, nechci.
Co se stalo, stalo se. Je to pryč a já už na tom nic nezměním. Jediný co v takové situaci může člověk dělat je povznést se nad to a prostě se na nějaký litování vykašlat. To je moje rada. Vykašlat se i na ty, co se vám zdají jako ty největší chyby ve vašem životě. Přijdou další a tyhle ustoupí do pozadí.
Litováním nic nezměníte. Jediný čeho tím docílíte je, že se budete sami cítit špatně. Hoďte věci za hlavu a jděte dál. Povzneste se nad situaci. Snažte se na tom najít něco dobrého. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, bývá tam většinou alespoň maličkost dobra.
Litování zdržuje od života. Brzdí vás v rozletu a táhle nás dolů. To jsem se naučila a od té doby ničeho nelituju. Beru věci tak jak jsou. Beru si co mi život přistaví do cesty. Do minulosti se nedívám a je mi líp.


Dívka.

Růžové stavy.

23. ledna 2016 v 15:49 | Dívka. |  Výlev mozku.
Růžové stavy... Co je to? Já jsem tak pojmenovala naivní stavy své mysli. Projevují se nadměrnou naivitou a pozitivním přístupem. Někdy se mě drží dlouho, jindy se jen mihnou a jsou zase pryč. Pokaždé si ale řákám, jak silná můžu být. A že můžu překonat všechny své problémy. Že lidi vlastně nejsou tak špatní. A že se sebou chci něco dělat. Že se chci postavit svému strachu. Bla, bla, bla... BLBOST!!!
Prostě jsou to stavy, kdy si všechno maluju růžově. Jak budu silná a nenechám se ovládat depresí a nočními můrami. Zapomínám, jak silné dokážou tyto věci být. A pak když přijdou, jsem překvapená silou ran, které rozdávají.
Namlouvám si, že už nepotřebuju prášky, protože se přece cítím tak skvěle. A pak je vysadím a zjistím, že tak 'skvěle' jsem se cítila právě díky těm práškům. A že bez nich to už prostě není ono. Nechci žít v té šedé realitě a tak polykám barevné prášky, které mi nasadí ty úžasné růžové brýle, které se tak těžko sundávají.
Obávám se, že bez prášků už nedokážu žít. Stala jsem se obyčejnou závislačkou, která vidí jen zkreslený svět. Závislačku, která si zaslouží maximálně tak pořádně nakopat, aby se konečně probrala.
Jak dlouho takhle ještě budu fungovat? Nevím, netuším. Je to se mnou jako na lodi, která pluje na rozbouřeném moři. Nikdy nevím, jaká vlna se mi přežene přes hlavu. Nálady měním několikrát za minutu a jsem unavená sama ze sebe.
Připomnám si, že mám brát denně dva prášky a ne čtyři, jako to dělám. Způsobuji si tím jen další problém, kterého se budu muset časem zbavit.
A já to vím. Vím, že si za všechno můžu sama. A taky já sama to můžu napravit. Ale povede se mi to vůbec někdy? Nebo už je pozdě?
Nikdy to nedokážu. A můžu si říkat co chci. Vždycky to ve mně bude. Ta hnusná černota. Ten démon, který se jednou z čas probouzí. Nikdy ho nedokážu úplně zabít...


Dívka.

Když člověk jedná bez rozmyšlení.

15. ledna 2016 v 20:30 | Dívka. |  Výlev mozku.
Před pár dny jsem si naprosto bezmyšlenkovitě zakoupila lístek na mojí oblíbenou kapelu Wolf Alice. Byla jsem celá nadšená že sem přijedou, že uvidím a uslyším svojí oblíbenou kapelu živě.
Teď se mi to rozleželo v hlavě a já si říkám na co jsem sakra myslela když jsem ten lístek kupovala? Došlo mi, že tam budou lidi? Všude okolo mě?
Bude to první velká akce po dost dlouhé době a já jsem z toho hrozně nervózní. Už to nejsou ani 2 měsíce a budu stát před klubem a čekat na ně.
Na jednu stranu jsem neskutečně nadšená, mám stavy, kdy si pouštím jejich písničky pořád dokola, nemůžu uvěřit, že je vážně uvidím živě a myslím, že nedočkavostí puknu. Na stranu druhou mám hrozné obavy a v hlavě mi vyvstávají místy až komické scénáře, co by se mohlo stát.
V podstatě by se to dalo brát jako sebepoškozování. Proč se vlastně hrnu do něčeho, do čeho se mi vlastně nechce a ještě si tím možná ublížím? A pak si uvědomím, že se mi tam ale chce! Chci si přece splinit sen, ne?!
Achjo, ráda bych se už konečně sama v sobě vyznala. Chtěla bych si utřídit co chci a co nechci. Ale čím víc to zkouším, tím jsem zdrcenější, že většinu věcí chci a nechci zároveň. Co s takovým neschopným člověkem, který si ani neumí utřídit vlastní myšlenky?
Na koncert nejspíš půjdu. Chtíč je silnější než psychcické zábrany. Ale to se mi teď kecá. Uvidíme jak budu mluvit den před koncertem. To už mi tak veselo nebude.
Koleduju si o pěknej panickej záchvat, ale nějak mě to pořád táhne. Tak uvidíme. Já to chci zvládnout, jen se obávám, že to prostě nedopadne...


Dívka.

Nejlepší knihy roku 2015

8. ledna 2016 v 21:12 | Dívka. |  Deník knihomola.
Rok 2015 je nenávratně pryč a proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o knihy, které jsem ten rok přečetla a naprosto jsem se do nich zamilovala. Ráda se s někým dělím o svoje knižní zážitky a také mě zajímají knižní zážitky ostatních. Proto pokud máte nějakou zajímavou knihu, kterou jste v roce 2015 přečetli, určitě mi ji nezapomeňte zmínit do komentáře, abych ji i já mohla obhlédnout a případně si ji přečíst.
A teď už k samotným knížkám. Nechci jich psát moc, zkrouhnu to jen na nutné minimum, protože kdybych tady měla vypisovat každou knížku, která se mi líbila...no...to bychom tady byli ještě hoodně dlouho.

Jako první musím rozhodně zmínit knihu Syn od Jo Nesba. Já Nesba miluju a tímto svým novým počinem mě opět utvrdil v tom, že on na špičku severské krimi prostě patří. Strhující, emotivní, skvělé.

Další knihou,k terá mě v tomto roce velmi oslovila je Vraní dívka ze série Slabost Viktorie Bergmanové od dvojice autorů Erika Axla Sunda. Je to jeden příběh rozdělený do třech knih. Já jsem zatím přečetla jen první díl, ale už se nemůžu dočkat až budu v ruce držet druhý. Autoři skvěle popisují psychiku hlavních postav a to se mi na tom líbí asi nejvíce.

Kniha V šedých tónech od Ruty Sepetysové opravdu stojí za přečtení. Autorka popisuje příběh dívky a její rodiny v období pracovních táborů. Je to opravdu silná kniha, která vám dokonale popíše hrůzy té doby.

Dlouhá trnitá cesta z pekla je autobiografie Marilyna Mansona. Popisuje jeho dětství, začátky kapely a její vrchol. Kniha je psaná opravdu takovým Mansonovským stylem. Syrová, nechodí se okolo horké kaše, upřímná a místy nechutná.

To jsou tedy moji favoriti za rok 2015. A jací jsou ti vaši?


Dívka.

Povinná četba=nutné zlo?

3. ledna 2016 v 16:09 | Dívka. |  Deník knihomola.
Dostal se mi do rukou upravený kánon z literatury jedné nejmenované školy. Nový, s přidanými tituly, které budou studenty lákat si přečíst. Při jeho procházení mě některé tituly příjemně překvapily a myslím, že by studenty mohli zaujmout. Rozhodla jsem se vám napsat nějaké mé nejhlavnější postřehy. Třeba i pro inspiraci k maturitě, nebo co si jen tak přečíst pro radost.
Upozorňuji, že jsem kánon srovnávala s kánonem, ze kterého jsem maturovala já a to už pár let bude. Proto knihy které zde budu zmiňovat, novinkami být ve skutečnosti nemusí.

Překvapily a potěšily mě tituly jako například Pán Prstenů, Harry Potter, Řbitov Zviřátek nebo Stopařův průvodce Galaxií. To jsou knihy, které by obzvláště mladé čtenáře mohly zaujmout. Má to ale háček. Z těchto děl si studenti mohou vybrat pouze jeden titul. To je blbost. Nejlepší díla v kánonu a vybrat si z nich jen jedno? Pff, škrti jedni učitelský.
Dále jsem potom našla E. A. Poea, který je moje srdcovka a také určitě zaujme svými hororovými povídkami.
Našla jsem také dvě díla s příběhem o narkomanech a to Memento od Radka Johna a My děti ze stanice ZOO. Drogy jsou podle mě velmi aktuální téma. Obzvlášť My děti ze stanice ZOO. Kniha, která podle mě hodně lidem otevře oči.
Klasikou, která nestárne a kterou mohu jen a jen dopuručit, zůstává Lakomec od Moliéra, Zabiják od Émile Zoly a Na Větrné hůrce od Emily Brönteové. Obě knihy jsou moje srdcovky a vřele je doporučuji, i když děj Větrné hůrky se může zdát místy zmatený.
Co mě mrzí je to, že se tam pořád vyskytuje obrovské množství válečné a poválečné literatury, o které si já myslím, že je komunistická, zbytečná a nudná. Rozhodně by v kánonu nemusela být zastoupená více než dvěma tituly. Tyto knihy studenty vážně nezaujmou. Obzvláště ne v dnešní době, kdy čtení mladých lidí spíše upadá.
Maturita není sranda. Literatura taky ne. Pořád je to škola, která je pro většinu studentů opruz a tak, ale právě literatura by mohla být zábavná. Inovovaný kánon je fajn. Rozhodně je tam více zajímavých a poutavých knih, které si může student k maturitě zvolit. Pokud studenta bude kniha bavit číst, lépe si zapamatuje její obsah a maturita pro něj bude lehčí ne? To je prostý fakt. Kánony by se měly rozhodně obnovovat daleko víc. Za ta léta bylo napsáno tolik knih, které předčily celý slavný kánon z literatury a nejsou v něm.
Čtení by mělo být zábavou, ne týráním.


Dívka.