Únor 2016

Rok na blogu aneb rok pokroku.

26. února 2016 v 23:03 | Dívka. |  Výlev mozku.
Dnes je to přesně rok od vydání prvního článku na tomto blogu. A já musím říst, že od února milulého roku jsem prošla neuvěřitelnými změnami.
Zatímco jsem začínala psát jako uzlíček neštěstí plný depresivních myšlenek, teď píšu tento článek jako osoba, která již pět měsíců nezažila jediný panický záchvat. Můsím ale zaklepat aby to tak zůstalo.
Neříkám, že jsem se zbavila i ostatních psychických problémů. To bohužel ne. Ale bojuji s nimi. A i moje hazardy s prášky se snažím krotit tak, aby za nějakou dobu úplně zmizely.
Někdy v červenci přišel ten obrovský zlom, kdy jsem se začala pořádně snažit stát se lepším člověkem. Začala jsem se dívat na svět v pozitivnějším světle, i když to nebylo vždy lehké.
Blog jsem založila proto, abych měla místo kde se vypsat ze svých špatných nálad. A to se mi splnilo. Dokonce to nakonec neskončilo jen u mého vylévání srdíčka a vypisováníčka ze špatných náladiček, ale začala jsem sem psát i své myšlenky a názory. Skvělá ventilace. Blog se stal mou nedílnou součástí a já si už nemůžu představit, že bych neměla kam napsat své myšlenky. Ať jsou dobré, nebo špatné.
Na konec bych chtěla poděkovat za každý milý i kritický komentář, který jste tu na mém blogu zanechali.
Kdo jsem teď pro mě pořád není ideální. Deprese se vracejí, ale já pevně věřím, že se jich zbavím. Pokud samozřejmě vytrvám.

Dívka

Zoella - Girl Online

20. února 2016 v 15:12 | Dívka. |  Deník knihomola.
Znáte takový ten rozmrzelý stav, kde se vám do ničeho nechce? Nechcete číst nic náročného, protože se na to nedokážete soustředit? Tak přesně takový stav jsem zažívala. Sice jsem měla náladu na čtení, ale po mých oblíbených detektivkách se mi sahat nechtělo. Napadlo mě, že si přečtu nějakou klišoidí romantiku a vzpomněla jsem si, že nedávno byl na internetu velký boom s knihou od blogerky Zoelly.
Po této knize jsem vážně šáhla jen z nudy a kdyby nebyla v angličtině, nejspíš bych ji v polici jen přejela pohledem. Byla ale v oddělení anglické literatury a tak jsem začala být trochu zvědavá. A taky jsem si připadala staře, protože jsem si uvědomila, že z takových románků jsem už nejspíš dávno vyrostla.
Nic moc jsem od knihy neočekávala a proto jsem byla poměrně mile překvapená. Uvnitř knihy na mě čekal sladký příběh okoženěný jistou dávkou hořkosti, která tomu přidala na zajímavosti. Trochu mě mrzelo, že si autorka trochu víc nepohrála s psychickými problémy hlavní hrdinky. Na druhou stranu chápu, že je tato kniha určená po mladé slečny, které by hlubší rozbor psychiky nemusel zajímat, ale spíše nudit.
Děj byl celkem předvídatelný, ale řekněme si na rovinu u které zaláskované knihy není? Příběh hodně hraje na struny představivosti mladých slečen. Která z nich si nikdy nepředstavovala jak si právě takto žije svůj americký sen? Být uznávanou blogerkou, jet do New Yorku, potkat tam kluka svých snů..?
Já jsem se při čtení cítila opravdu hodně staře. Doby, kdy jsem si i já stavěla své americké vzdušné zámky jsou totiž nenávratně pryč. Nemyslím si že budu knihu ještě někdy číst znovu. Nebyla špatná, ale není to můj žánr. Milá odpočinková odbočka, která neurazí, ale taky z si z ní nesednete na zadek. Teda pokud nejste ve věkovém rozmezí asi 12-16 let.


Dívka.

Stresový výkon.

14. února 2016 v 18:15 | Dívka. |  Výlev mozku.
Svíravý pocit, bolest žaludku, pocit, že každou chvíli vyzvracím všechny své vnitřnosti.
Bolest hlavy, mžitky před očima, mdloby.
Stres.
Sedím před obrazovkou a tupě zírám na blikající kurzor. Musím něco vyplodit, nebo budu mít zítra pořádný problém se šéfem. Prostě musím!
Začínám stresovat, do uzavírky chybí pár hodin, ale já už teď tuším, že moje tvůrčí a psací mysl odešla za hory, za doly. A já sakra nevím, kde ji hledat!
Tohle se mi stává pořád. Znám ten pocit, ale nevím jak ho nazvat. Tvůrčí krize? Ne.. já nevím. Možná přišel čas na změnu povolání? Už pro tohle nejsem dost dobrá?
Mnoho otázek na které si můžu odpovědět jen já sama, ale odpovědi nenacházím.
Tohle nezvládnu. Nemůžu tam jít a říct něco jako: tak jsem tady, bohužel jsem ale nic nenapsala, protože mě nic nenapadlo.
A pak najednou píšu. Myšlenka přijde z čista jasna. Ačkoliv třeba ve čtyři hodiny ráno. Přijde až sama uzná za vhodné. Já jí rozvíjím a najednou mám co jsem chtěla. Práce je hotová, připravená k odevzdání.
Nakonec to nebylo tak hrozné ne? Prostě jsem si jen trochu zastresovala a pak byl klid. Ale mě to štve. Pracuju takhle drtivou většinu času a ten stres mě ubíjí. Vím ale, že takhle podám daleko lepší výkon, než kdybych se celý týden snažila mermomocí něco sesmolit.
Prostě musí přijít TA myšlenka. Nemůže si ale trochu pospíšit?


Dívka.

Pozor, děti v kavárně!

5. února 2016 v 18:19 | Dívka. |  Výlev mozku.
Tenhle článek píšu ještě za čerstva, protože už mi dlouho něco takhle nehnulo žlučí. Dnes jsem si kamarádem zašla do kavárny na kávu a malý dortík. Z této věty kouká pohodový článek o pohodovém odpoledni stráveném v pohodové společnosti. Opak je ale pravdou. Jen co jsme totiž do kavárny vkročili, vyběhl proti nám dav asi pěti dětí.
Tuto kavárnu jsme navštívili již několikrát a vždy to pro nás bylo příjemné místo na popovídání si u kávy. Ale dnes?
U stolečku si v pohodě sedělo pár maminek a jejich děti si vesele pobíhaly kolem. Kavárna nemá žádný dětský koutek, proto se děti musely zabavit po svém a taky se náležitě činily.
Běhaly mezi stolky, ječely přes celou kavárnu a jednu starší paní málem povalily. Podle pohledů ostatních návštěvníků kavárny jsem vypozorovala, že ani jim tato nevychovaná společnost není příjemná.
Byly to děti asi ve věku pěti let a tak si myslím, že kdyby se jim vysvětlilo, že v kavárně se prostě takhle nechová, nejspíš by to pochopily. Ale maminky jejich řádění nechávalo naprosto klidné. Dál si pily svoje latté a pohledů ostatních hostů si vůbec nevšímaly. A vsadím se, že kdyby je oslovil personál kavárny, ještě by mu vynadaly, že je to přece jejich chyba, že tu nemají dětský koutek. A samozřejmě argument, že jsou to přece děti a ty jsou vždycky živější, by určitě také zazněl.
Tímto článkem nechci říct, že maminky nemají právo na to, jít si s dětmi sednout do kavárny. Co si ale myslím je, že jejich povinností je dětem vysvětlit jisté základy etikety a slušného chování a vštěpovat jim je už od malička. Děti jsou v podstatě vizitky jejich maminek a co o nich vypovídá takové chování? No podle mě nic moc dobrého.


Dívka.