Duben 2016

Elektronika vs. papír.

20. dubna 2016 v 16:59 | Dívka. |  Deník knihomola.
V dnešním článku bych se chtěla zabývat takovou pro mě novou vymožeností jakou je čtečka knih, protože už pár týdnů jsem její hrdou majitelkou.
Ano, hrdou. Já, člověk, který na papírové knihy nedá dopustit a ještě před rokem se na čtečku dívala jako na satanovo dítě.
Ke koupi čtečky mě dohnaly takové ty praktické okolnosti. Když cestujete, můžete si s sebou vzít jednu placku s milionem knížek a nijak zvlášť se nepronesete. Má podsvícený displej, tudíž můžete číst i když je v okolí tma. A přiznejme si, že peníze v tom také hrají roli - e-books jsou levnější než normální knížky.
Čtení knihy ve čtečce rozhodně není takový požitek jako čtení papírové knihy. Baví mě to tak nějak méně a déle mi trvá knihu přečíst. Prostě není nad přímý kontakt s listy papíru a jejich vůní. Je to ale spíš o zvykyku. Příběh je přece pořád stejný ať čtete knihu papírovou, nebo elektronickou.
Tuto novou vymoženost jsem ve svém životě uvítala s radostí a tahám jí v kabelce pořád. Jen se divím, jak je ta taška najednou lehká. Je to dost poznat když s sebou místo Idiota od Dostojevského nesete jen malou placičku.
Papírových knih, mých miláčků, se samozřejmě nevzdám. Jen si je nechám na doma, kde si je budu moct v klidu přečíst u kávy. Navíc si myslím, že mi poděkují, protože některé jsou od nošení v tašce trochu poškozené. Obzvláště paperbacky to špatně snášejí.
Můj závěr je takový, že jsem se čtečkou spokojená a pokud máte stejné problémy jako jsem vypsala výše, mohu vám ji vřele doporučit. Prostě je to praktické, pokus jste cestovatel. Ať už cestujete po světě, nebo jen MHD.


Dívka.

Nikdy nechci zažít TEN moment.

15. dubna 2016 v 21:50 | Dívka. |  Výlev mozku.
Sebevražedné myšlenky jsem zažila. Řekla bych že ty si zažívá snad každý člověk s depresí.
Momenty, kde si říkám, že na mně nikomu nezáleží, jsem k ničemu a v podstatě jen přispívám k ničení Země. To si pak člověk opravdu pohrává s myšlenkou, jestli by nebylo lepší tohle všechno ukončit.
Nikdy jsem se ale nedostala do TOHO bodu. Do bodu, kdy si řeknu teď nebo nikdy. Do bodu, kdy to vážně skončím.
Myšlenky jsou myšlenky. Do těch nikdo nevidí a myslet si můžeme co chceme. Ale udělat to? Ne.. nikdy se nechci dostat tak daleko. A kdybych to přece jen jednou udělala, věděla bych, že jsem se nezabila s čistou myslí. Věděla bych, že jsem byla zaslepená depresí a prášky. Protože ve stavu, kdy například píšu tento článek, se sebevraždy děsím a nikdy bych si na život nesáhla.
Když mám čistou mysl, říkám si, že se tak daleko nikdy nechci dostat. Nikdy.
Ačkoliv se některé situace zdají nevýchodné, vždycky se budu snažit z nich vyjít jakž takž v pořádku. Jestli mě nezničilo to, co jsem dosud zažila, tak co horšího se mi ještě může stát? Vím, že bych to neměla zakřikovat, ale vážně si nic moc horšího představit nedokážu.
Navíc dnes bych se už na danou situaci dívala třeba jinak.
Sebepoškozování? Ano. Pálení cigaretou, řezání. Také je to období mého života, ale nedokázala bych to nechat zajít dál. Jsem zbabělec, když bych si nedokázala sáhnout na vlastní život?


Dívka.

Mám problém s...láskou?

11. dubna 2016 v 16:20 | Dívka. |  Výlev mozku.
Začala jsem si rozumět s jedním kolegou z práce. Říkejme mu pan N.
Jako hodně rozumět. Posloucháme stejnou hudbu, díváme se na stejné seriály... Povídáme si o věcech, které máme rádi společně a mě to neskutečně baví.
Ale...vždycky tu bude nějaké ale... Pan N. o mě projevil zájem ne jako o kamarádku, ale jako o přítelkyni. A po pravdě? Já nevím,, nejsem si jistá. Po té duševní stránce si rozumíme, máme pár věcí společných a je mi s ním dobře. Baví mě si povídat o seriálech a on je do nich maniak ještě víc než já.
Jenže z tohohle by bylo super kamarádství. Ale vztah? Nijak mě sexuálně nepřitahuje a to je podle mě špatně. Ráda s ním trávím čas, ale že bych měla chuť si to s ním rozdat to zrovna jako ne no...
Nevím... Ráda bych to s ním zkusila, protože jak už jsem řekla, je mi s ním vážně dobře. Ale mám strach, že bych mu po měsíci prostě řekla, že z mé strany to nefunguje. Že bych ranila jeho city.
Nemůžu říct, že k němu nic necítím. To ano, ale ty city nejsou kompletní tak jak by měly být. Cítím k němu víc než ke kamarádovi, ale míň než k partnerovi.
Ráda bych s ním byla jen kamarádka, ale bojím se, že on ne. Bojím se, že se na mě vykašle pokud ho odmítnu. Nechci o něj přijít. je to jediná osoba, se kterou jsem se za poslední měsíce opravdu sblížila...
Nevím komu se svěřit a tak to píšu sem a možná očekávám nějakou drobnou radu jak z téhle situace ven. Co byste na mém místě dělali vy?


Dívka.

Kdo nezažil nepochopí.

6. dubna 2016 v 15:47 | Dívka. |  Téma týdne.
Nacházím se ve stádiu života, kdy se mé myšlenky pomalu, ale jistě třídí. Alespoň si tak připadám. Konečně začínám vědět co chci.
S utřizováím myšlenek mi hodně pomohla moje psycholožka. Tato paní si prošla tou samou nemocí jako já. Deprese, biopolární porucha a ty ptákovinky okolo, které k tomu patří.
Díky tomu mi byla vždycky schopná poradit, protože mě dokázala pochopit. Vždycky přesně věděla jak se cítím. Sama se tak totiž kdysi cítila taky.
Psychologové se obvykle pacientům takto nesvěřují, ale moje psycholožka už mě skoro rok neléčí, protože se náš profesionální vztah přehoupl spíše do vztahu kamarádského a jak možná víte, doktor by neměl léčit své blízké.
Teď je to spíš moje kamarádka, se kterou ráda zajdu na kávu a přijdu si k ní pro dobrou radu.
Co chci ale říct je, že pokud má být psycholog opravdu dobrý, měl by si nějakou psychickou nemocí projít. Neumím si představit, jak by mě mohl pochopit člověk, který si nikdy ničím takovým neprošel. Nikdy neměl deprese ani úzkosti. Všechno to zná jen z knih.
Teoretická znalost podle mě nestačí.
Neumím o svých pocitech mluvit, nedokážu je vysvětlit. Tak jak by mě mohl pochopit člověk, který tohle nikdy nezažil?
Psychologie je těžký obor, který není pro každého. Na jednu stranu mi připadá super pomáhat ostatním lidem s jejich psychyckými problémy, ale já sama bych nedokázala nebýt vztahovačná a nejspíš bych pak dostala deprese z depresí cizích lidí. Prostě bych to neustála.
Dobrého psychologa si představuji jako psychicky silného jedince, který si prošel svými problémy a dokáže se tak víc vcítit do pacientů a předat jim nějaké rady, které třeba pomolhly jemu.
Rozhodně nechci říct, že všichni lidé, kteří mají psychické problémy by se teď měli sebrat a jít studovat medicínu. Jak jsem již psla, tento obor není pro každého. Ale když existuje lidský jedinec, který své psychické problémy překonal a je ochotný se k nim vracet prostřednictvím problémů cizích lidí... Smekám před ním.

Dívka.