Leden 2018

Všechno to byly jen pózy.

11. ledna 2018 v 22:37 | Aerith. |  Výlev mozku.
Dlouho jsme se neviděli a tenhle článek píšu na mobilu a jde to ztuha.
Po necelém roce se u mě opět objevila touha se o své myšlenky podělit s někým dslším prostřednictvím blogu. Popravdě ale nevím, jsetli to tady ještě má cenu. Je tu mrtvo. Neže by tady někdy bylo živo, ale tak... Chápeme se.
Chci nový blog a zároveň ss nechci vzdávat tohoto. Ale opravdu se mi zdá, že fady jsem byla jakási umělá. Hrála jsem si na něco co rozhodně nejsem a ani nechci být. Měla jsem tu přvážně dvě role.

Tou první byl depresivní antisociál, kterej se chtěl zabít a byl závislej na práškách. S odstupem času v těchto článcích vidím volání o pomoc a o lítost. Je to nechutné a zbytečné. Nikdy to nebylo tak strašné jak jsem tady přehrávala. Ale třeba jsem se tak tenkrát opravdu cítila.
Druhou rolí je optimistický sluníčkář. Vážně se mi chce zvracet když si to zpětně čtu. Taková póza! Je mi špatně. Vynucený optimismus z těch článků přímo srší. Nikdy jsem se tak doopravdy necítila. Jen jsem si pomocí těchto článků chtěla dokazovat, že jsem v pohodě.
Ale nejsem. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu.
Třeba je póza i tohle. Já nevim sakra.

No... Tohle tady asi tak zanechám a půjdu jinam. Nejsem sentimentální. Něco končí. Vlastně to skončilo už loni v dubnu. Ale nerada nechávám věci nedořešené. Takž asi tak.
Odpusťte mi chyby, nemám už sílu ani chuť to na mobilu opravovat.

Konec.